Na co jsi talentovaný ty? Chceš to vědět?

Tak prosím, vzpomenete si na dětství? Ano? Dobře, tak teď se Vás nebudu ptát na to, co Vám šlo jako malým. Vůbec.

Ale zeptám se:

Za co Vás chválili, když jste byli malí?

Za co Vám máma/babička/táta kupovali odměny, sladkosti, hračky?

Já si pamatuji, jak jsme s otcem a sourozenci byli na večeři se známými, všichni mluvili dobře anglicky. A my jsme tolik nemluvili, protože i když jsme se učili angličtinu, tak jsme neměli žádnou praxi.

A táta se jen na nás otočil, a řekl : "Proč také nemluvíte? To není těžké. Podívejte se, tenhle pán mluví pořád a přitom tolik anglicky neumí..." Asi tak nějak to říkal. Ten pán povídal o tom, jak řídil letadlo a jak se má řídit. O tento příběh ale nejde, jde o to, že nám táta nikdy neřekl, raději nemluv anglicky, nikdo ti nerozumí.

Či podobnou větu, která by jen pomalu "programovala" náš mozek k tomu, abychom začali mít nechuť k angličtině. To mi bylo asi 13, 14... nevím přesně.

A pár let dopředu, nyní mluvím anglicky tak, že když jsem jednou překládala v letadle popis knížky spolucestujícímu, tak se ptal "Jak je možné, že umíš tak dobře anglicky?" A já jen řekla, že jsem chodila na nějaké kurzy...

A také jen tak mimochodem si pamatuji, jak jsem říkala svojí učitelce, že už nebudu k ní chodit se učit angličtinu, že jdu na přípravu na statní zkoušky na angličtinu, že si je chci příští rok udělat. A ona mi řekla, že to je nemožné, že potřebuji tak ještě dva tři roky. Zaraženě jsem na ní koukala, nový kurz jsem již měla zaplacený a před sebou vidinu, že to prostě nedám. Že ten, který mě učil mi řekl, že to co budu nadále dělat nemá smysl.

Přemýšlela jsem o tom tehdy. Přemýšlela jsem o tom i když jsem už byla v kurzu, který nás připravoval na státní zkoušky. I při první hodině, kde jsem se cítila špatně, protože jsme četli dlouhý článek, kterému jsem sotva rozuměla. A slova paní učitelky jsem si pamatovala a řekla si, že nedopustím, aby měla pravdu. Že to nějak bude muset jít.

Přiznám se, že mne tehdy poháněl strach, za rok bych tyto zkoušky skládat nemohla, protože za rok jsem se měla připravovat na maturitu. Nemohla bych ani chodit na přípravný kurz. Měla jsem tedy jen jeden pokus. Buď a nebo.

A můj strach z toho, že by to nemohlo vyjít a nevíra mé předchozí učitelky způsobily to, že jsem se učila o to více, více se snažila.

Takže jsem novému učiteli každé pondělí nosila dvě eseje v angličtině, a doma se učila slovíčka napsané na malých papírcích.

Výsledek asi tušíte, udělala jsem je. Protože mi nikdo, kdo mi tehdy byl blízký, neřekl věty typu: Angličtina se učí jen velmi těžko, a podobně.

Kdo byste si chtěli sami měnit svoje předurčení a začít se učit interiérový design, můžete číst mé články tady na blogu. Pokud se už rovnou chystáte na rekonstrukci, podívejte se sem.

Došla jsem k názoru, že pravděpodobně jsme talentovaní v tom co vás baví a v tom, za co vás chválili. Není to totiž tak, že malé dítě, když se narodí, tak si vybere jednu oblast a řekne si: v tom budu talentovaný.

Nebo dokonce, že se s nějakým talentem narodí. Člověk může mít třeba trošku predispozice, může tíhnout k něčemu, ale ve výsledku jsou to jen jeho přesvědčení, které určí jeho směr, co ho baví, co ho štve a z čeho cítí radost v hrudi.

Talent je pouze to, čemu jsme věnovali delší čas soustředěnou pozornost. A to, zda z této činnosti cítíme "dobrý pocit - teplo u srdce" je jen díky tomu, že se nám uvolňují endorfiny. A ty se nám uvolňují, protože s danou činností máme spojený dobrý pocit - v tomto případě pochvalu příbuzných, učitelky, učitele.

Třeba já měla delší dobu přesvědčení, že nejsem na nic dobrá, že nemám žádný talent a nic mě nebaví.

Dívala jsem se na druhé lidi a říkala si, jak se mají, když je něco baví, když "pro něco žijí", zatím co mě nebavilo ani číst knížky, ani sportovat ani vařit. Jediné co mě bavilo tehdy bylo starání se o zahrádku, což přešlo 2 roky a ani to mě pak už nebavilo.

Tehdy jsem si řekla, vyslovila přání, "Chtěla bych být na něco talentovaná." A pomalu jsem začínala objevovat činnosti, které mě baví. Více najdete v mém příběhu zde.

Na této cestě jsem zažila také mnoho zklamání. Když mě jeden čas bavilo malovat, tak jsem chtěla malovat, ale velmi mě obtěžovalo, když se na mě někdo díval. Tehdy jsem ani neměla možnost se někam schovat. A upřímně jsem neměla ráda jakékoliv poznámky k tomu jak vypadá to co jsem právě kreslila.

A také, i teď, když maluji, tak maluji třeba jen dvě období v roku, během léta a na konci roku. Po zbytek roku mě baví jiné činnosti. Dříve jsem si říkala, proč tedy nemaluji, když mě to baví. Od příbuzných jsem také slýchávala, že "u ničeho nevydržíš, chvilku děláš to a pak zase něco jiného, nic soustavně" a tuhle výčitku jsem přijala za svoji.

Myslela jsem si, že když maluji jen občas, tak je to špatně, tak v tom nikdy nebudu tak dobrá, tak na to nejsem talentovaná a neměla bych to dělat.

Ale nebyla to pravda, ono totiž je mechanické učení se věci a pak mentální pochopení toho jak něco, v tomto případě obrazy, vznikají.

Mechanické učení se získává opakováním a častým kreslením, které by ještě k tomu vás mělo bavit. U mentálního to u mě probíhá tak, že když vidím v galeriích obrazy, tak je sleduji, a zkoumám z nich způsob vytvoření stínu, světla na obraze.

Takže v malování se člověk, minimálně já, dokáži zlepšovat i když nemaluji, pozorováním jiných maleb a kreseb a jejich pochopením.

A navíc vždy bude platit to, že člověk je dobrý jen v tom, co ho v daný moment nejvíce baví. Takže vztaženo na tento příklad, kdybych celý rok jen malovala, tak by nejlepší kresby a malby vznikaly v období, kdy mě to bude bavit nejvíce, v červnu a v prosinci. Ostatní by třeba jen byly do počtu, nebo také do koše :D

A pokud se člověk veze na vlně: teď v tento moment dělám jen to co mě baví a to co chci, tak je pak jasné, že mu to půjde. Ať už by to bylo věděcky podložené, nebo jen nějaká esoterika, funguje to.

Pozn.: Funguje to i tak, jako když muž, který miluje auta, dostane svoje vysněné auto, tak první rok dva ho udržuje krásně čisté, nebo ho ručně myje a pečuje o něj, protože ho to velmi baví. Má z toho radost a údržba mu tedy jde krásně od ruky.

A co vy? Víte, co vás baví? Na co se těšíte po dni, nebo po týdnu?

Tady sdílím video, kde mladá Dr. Alia Crum z Yale vysoké školy popisuje, jak změna způsobu dělá vědecky prokázané změny ve vašem těle. A o tom mluvím i v tomto článku, že pokud budete absolutně věřit něčemu, že na to máte talent, tak ten talent mít budete! Takže idea "s talentem se lidi rodí" nemusí být úplně pravda.

Sepsala jsem pro vás 3 tipy, co můžete dělat proto, aby jste si našli, to co vás nejvíce baví a v čem máte tzv. největší flow = co vám jde snadno a dobře:

Poznámka: Před tímto cvičením doporučuji si odpočinout, na chvíli se uklidnit, udělat si třeba v klidu čaj s oblíbenými sušenkami. Největší účinek bude mít, když budete v klidu i vaše mysl.

1)

Zkuste si na papír napsat 15 věcí, které vás baví

Z těch 15 vybrat 3, které si myslíte, že vám dají nejvíce radosti. Zamyslete se, zda vás za ně ostatní chválí... A pak zda si sami myslíte, že vám jdou "od ruky a snadno". Může to být cokoliv, klidně i čtení pohádek, nebo procházky se psy.

2)

15 dalších věcí, které by vás mohli živit

Na druhou stranu papíru si napište 15 věcí, které vás baví dělat a myslíte si, že by jste se jimi mohli živit, nebo se jimi živí někdo jiný a vás by to také bavilo.

3)

Propojení

Třetí krok spočívá v tom, že propojíte tyto dva seznamy, propojíte ty činnosti, které by se daly skloubit dohromady. Uvedu příklad: Třeba chození po louce, bytí v přírodě a péče o zdraví, to lze spojit v to, že by jste v přírodě mohli hledat bylinky, které jsou prospěšné zdraví a radit v oblasti zdraví a krásy ostatním lidem.

Tyto činnosti teoreticky by jste mohli nazvat svými talenty. Ale jsou to jen takové činnosti, při kterých cítíte radost a lehkost. Talent obecně bývá označován jako něco s čím jste se prostě narodili. Ale podle mě, si talent můžete vybudovat, vytvořit a vypěstovat láskou k tomu co máte rádi.

A závěrem bych ráda řekla, aby jste se neomezovali na to, co vám ostatní říkají, že vám jde, na co jste "paka - protože mi to moje učitelka na základce řekla", ale dělali jen to, co toužíte dělat a to v čem toužíte uspět.

Mějte se krásně,

Leila