Proč jsem začala psát blog?

Tak dobře, přiznám se k něčemu vážně sobeckému. Baví mě pomáhat. Proč je toto sobecké? Protože nic nepřinese člověku více radosti než když může druhému pomoci.

Přináší více radosti tomu, kdo pomáhá, než tomu komu je poskytnuta pomoc. Proto sobecké.

Zanechá to ve člověku (tedy ve mně), krásný pocit, který mi i změní den. Dobrý pocit z toho, že jsem někoho něco naučila, v něčem posunula, něčím pomohla.

A tento web je pro mě forma, jak pomoci více lidem, tím, protože přes tyto stránky mohu nabídnout svoje služby více lidem najednou.

Můžete se těšit na kurzy a e-booky, kde se mnoho naučíte. Mám radost, že jsem našla tuto formu předávání informací.

Třeba vytvoříte svůj první interiér. Kde uvidíte, že i ti, kterým bylo řečeno "...prosím tě, ty si raději jdi číst, kreslení, to nech pro jiné, ty šikovnější..." vytvoří první skici a nápady.

A jak to začalo?

Jednoduše, přesně takto jsem totiž pomohla mému známému, kterého jsem jednou potkala. V době, co jsme se potkali, netušil že umí malovat, nevěděl, že ho to baví. Jen se mu líbila myšlenka vytvářet něco svými vlastními rukami, což jsem v té době dělala já.

Také jsem to u něho tušila, jelikož se mu líbily podobné styly umění a designu, dbal na to co na sobě nosí, a ve svých věcech si udržoval pořádek. Navíc měl barevně slazený byt a všude na stěnách obrazy, které měl rád a vážil si jich.

Tak jsem mu jen jednou při rozloučení řekla, ať si jde koupit štětce a akvarely a začne malovat. Když jsem mu to říkala, tak jsem si ani nemyslela, že mě poslechne. Nemám totiž žádné autoritativní sklony někomu říkat, jak by měl žít, a možná ani ne přesvědčivým způsobem.

Ale ten moment si pamatuji.

Jeli jsme v autě a poté, co jsem mu to řekla mi sdělil, že neumí malovat, že nikdy nic nenamaloval. Nad tím jsem se pozastavila a vzpomněla si na sebe.

Byl to měsíc před talentovkami na architekturu. Za sebou jsem měla jen "pokus o to namalovat strom" na základní škole. Před sebou zkoušku. Být lepší než těch 800 (to číslo si už vážně nepamatuji) uchazečů o studium.

Tak jsem mu s úsměvem řekla, že může začít čímkoliv, že je úplně jedno čím začne. V hlavě jsem měla obrazy současných abstraktních umělců a představu jak kreslí abstraktní tvary, čáry a trojúhelníky.

Ještě do dvou týdnů mi poslal fotku, později mi dal obraz, který sám vytvořil, repliku, umělce z new Orleans, který kreslí obrazy s tzv. "Blue Dog...".

A před sebou viděla celý jeho život, kdy nemaloval. Kdy nevěděl, že na to má talent.

Protože to, co poslal, bylo nádherné!

Měla jsem radost. O to více když mi říkal, že ho to bavilo. Že i zapomněl na to, kolik je hodin.

A právě takový pocit bych chtěla zprostředkovat, a pomoci dosáhnout i Vám. Těm, kteří vždycky chtěli malovat, nebo je baví umění, design, chtějí si sami navrhnout svůj byt a nevědí, kde začít.

Objevila jsem totiž, že forma vedení, pomoci druhým, mě baví nejvíce.

Tak zatím,

Leili