Leila,

těší mě.

Zrovna dnes jsem vstávala v 6:30 s radostí a bez únavy. Nasnídala jsem se, zapla počítač. A za 30 minut odejdu na stavbu.

 

Budu tam celý den a večer pojedu zakoupit vypínače a zásuvky. 

 

Mám ale radost, že toto vše mohu dělat, a ještě větší, že mě to baví. A že mám skvělé klienty. Kteří jsou spokojení. 

 

A že když se mi něco líbí, tak to můžu říct klientovi či to rovnou nenavrhnout a nezrealizovat. Když pak realizace skončí, tak z toho mám dobrý pocit, že jsem něco vytvořila. Něco hmatatelného, co je (ano, egoisticky) moje dílo, vzniklé z nápadu, myšlenky.

Proč jsem začala s architekturou? Proč jsem ji začala studovat?

 

Předtím jsem totiž studovala informační technologie na střední škole a zakončila je s úspěchem, ale celou tu dobu mi přišlo, že to, co jsem vytvořila, byly pouze programy a různé tabulky a dokumenty a kdybych klikla 2x v počítači, tak vše zmizí během dvou sekund. A že práce na počítači je nesmírně pomíjivá.

Na střední škole jsem byla také trošku frustrovaná tím, že každý měl na něco talent (tehdy mi to tak připadalo), jenže mne nebavilo nic. Vůbec nic. Ani čtení knížek, ani sport, hudba jen na youtube, nic speciálního a

 

hodně jsem chtěla objevit to "pravé" pro mne.

Také si pamatuji moment a situaci, kdy jsem byla v té době v knihovně, a už jsem měla jít s knížkami k přepážce si je objednat, a viděla jsem knížku od Paola Coelha - "Alchymistu".  Ten mě hodně ovlivnil v tom si jít za tím, co chci a co si přeji.

Také mě celou tu dobu fascinoval fakt, že když člověk postaví budovu, tak může stát tisíce let, třeba jako pyramidy nebo jako rodinný dům, který může alespoň sloužit 2-3 generacím potomkům, pokud si řekneš, že ho postavíš. A že v programování, jednoduše, kdyby přestala fungovat elektřina, tak z toho nikdo nic nemá.

Tak tedy jsem si podala přihlášku na vysokou školu, měsíc před talentovými zkouškami. Zároveň jsem se přihlásila do přípravného kurzu kreslení, protože jsem před tím skoro vůbec nekreslila :D 

 

V tom kurzu mi učitel řekl, že to neví zda má pro mne smysl, protože mám málo času, a že ostatní se na přijímačky připravují i třeba 2 roky, a i ti se někdy nedostanou. 

Tohle mě motivovalo, byť to bylo negativní a skoro každý den jsem po nocích kreslila.

Když jsem měla jít na ústní pohovor po talentovkách, tak jsem se trošku i smála, ale byla jsem samozřejmě i nervózní. Páni profesoři mi sdělili, že z matematiky jsem měla asi 3 body - skoro nic, z deskriptivní geometrie 0 bodů, ale ze všeobecného přehledu a tuším dějin architektury jsem měla plný počet. 

Později přišlo na řadu kreslení. Sdělili mi, že jsem byla nejlepší ze skupiny hodnocených studentů, cca z 60, kteří dělali přijímačky ve stejné učebně. Tak to jsem se pousmála a informaci, že kreslím jen měsíc jsem jim ani neřekla. :D

A pak jsem začala chodit na vysokou, a bavilo mě to, dějiny architektury, dějiny umění, filosofie, jen mě tedy nebavila statika, a podobné typy předmětů.

Nicméně už když jsem nastupovala na školu, tak mi sdělovali, že architekti mají práce málo, že se málo staví a že bez praxe mě nikde nevezmou. Tak jsem hledala praxi, už po prváku, nikam jsem se nedostala, ale na konci druháku jsem zadala do google "architekti praha", vzala jsem telefon a zavolala prvním ve výsledcích vyhledávání.

 

A hned mě přijali. Byla jsem tedy vděčná.

Říkala jsem si ale, že bych chtěla dělat design interiérů trošku jinak, ne tlačit na rychlost a co nejvíce vydělaných peněz vzhledem k rychlosti s jakou na projektu pracuji. A opakovat stejný design v každém bytě.  Vždy jsem ráda za něco nového, zajímavého a nevšedního.

Tak se mě při konci školy zeptala kamarádka, zda to nechci zkusit v jiné kanceláři a dala mi kontakt. Ona je neznala a já také ne.

Ale již na první schůzce mi majitelka ateliéru řekla, že mě přijímá, tak jsem měla radost. Z toho, že změním prostředí a dost nového se i naučím.

Bavilo mě vybírat různé látky a materiály a pracovat  s tím, co mě napadne, co jsem viděla na internetu (pinterest.com) jsme mohli dát do projektu, hlavně, aby to bylo krásné... Byla jsem způsobem práce hodně inspirovaná a nadšená.

Z druhé práce jsem odešla potom, co jsem zjistila, že ne vždy si za svůj úspěch člověk může, pokud pracuje pod někým. Že jako zaměstnanec ovlivním jen málo věcí. Zároveň jsem se tam ale hodně naučila a jsem za to vděčná doteď. 

Tak jsem se rozhodla, že si za svým úspěchem, pokud bude, budu moci sama, měla jsem motivaci odejít, za což jsem vděčná.

 

Také jsem si uvědomila, že pokud budu zaměstnaná, tak poměr ceny za které jsou projekty, a toho, co člověk dostane jako výplatu, je minimální. 

Zvláště když je to architektura a člověk pracuje každý den třeba i několik hodin více než je běžná doba. 

Takže teď pracuji jako architekt, a zároveň jsem si prošla i kreslením a určitým seberozvojem. Kterým ale tuším projde každý minimálně pokud studuje a dostuduje architekturu :D.

 

Za což jsem také nesmírně ráda. 

Potkáme se na facebooku:

© Leila Kelifová, 2019

Praha, Česká Republika